Císař Hadrián a jeho chlapec

Příběh velké a tragické lásky římského císaře Hadriána a krásného mladíka Antinoa se nesmazatelně zapsal do dějin. Je to jeden z mála dokladů homosexuálního vztahu z té doby, založeném na něčem víc než na pouhém chtíči. Láska mezi muži samozřejmě kvetla tehdy stejně jako dnes, jen se musela víc skrývat. Zamilovat se do otroka, to byl přestupek proti římské cti, v případě lásky k chlapci z dobré rodiny dokonce proti zákonu. Otevřeně se vymanit z okovů upjaté morálky si tehdy mohl dovolit jen někdo tak mocný, jako byl samotný římský císař a přesně tohle Hadrián udělal.

Rozporuplný císař

Hadrián se narodil roku 76 n. l. a k vládě nad římskou říší, která zahrnovala téměř celý tehdy známý svět od Asie až po Británii, se dostal v jednačtyřiceti letech. Tento muž s kadeřavým vousem filozofů a výraznýma očima byl rozporuplnou osobností. Byl schopným vojákem a vynikajícím panovníkem, stejně jako zvídavým vědcem a nadaným umělcem. Vysmíval se náboženství a zároveň toužil po jeho mystériích, soucítil s chudými a slabými, a přitom se dokázal zachovat jako nesmiřitelný tyran. Vypadá to, jako kdyby se za každou cenu pokoušel skrýt svou skutečnou povahu. Z mnoha jeho básní se dá vyvodit, že byl v nitru citlivá a plachá duše. Pro vládce světa jsou to dost nevhodné vlastnosti a leckdo by jistě mohl císařovy slabosti zneužít. Možná proto se nikdy před nikým neodhalil, snad jen před Antinoem...

Krásný Antinoos

Průběh jejich prvního setkání je zahalen tajemstvím. Každopádně to bylo v Bithýnii, při jedné z mnoha císařových cest po říši. O Antinoově původu a rasové příslušnosti se toho mnoho neví. Vlastně skoro nic. Podle některých byl otrokem, jiní ho zase považují za svobodného chlapce z rodiny zemědělce či obchodníka, nebo dokonce šlechtice. Každopádně Hadrián kouzlu hocha se smyslnými rty a zasněnýma, smutnýma očima zcela propadl. Jistě za to mohla i císařova celoživotní láska k řecké kultuře, v níž byl milenecký vztah starších, zkušených mužů k dospívajícím mladíkům obvyklou a doporučovanou normou. Krásný Antinoos se stal Hadriánovým společníkem na cestách. Kupodivu nic proti tomu nenamítala ani jinak přísná a citově chladná Sabina, císařova žena.

Nelehká role milence

Zdá se, že Hadrián nepociťoval k chlapci pouze mileneckou vášeň, ale i jakýsi otcovský cit. Jeho manželství zůstalo bezdětné, a tak mu snad Antinoos nahrazoval i syna. Svou roli jistě hrálo také to, že mladík nikdy nezatoužil po žádné politické funkci, ani se nehodlal stát císařovým nástupcem. Přitom Antinoova role určitě nebyla jednoduchá. Musel vyhovět všem očekáváním svého staršího milence, stát mu po boku při politických cestách, vyhovět mu v loži a dostačovat mu v zálibách duševních i duchovních. Navíc se k císaři, jakožto k nejmocnějšímu muži světa, upíraly zraky celé říše. Antinoos, ještě pořád spíš chlapec než muž, ho nesměl nevhodným chováním zostudit před poddanými. Tomu všemu dokázal mladičký Bithýnec se ctí dostát. Jeho moudrost se prý mohla rovnat jen jeho kráse. Hadrián zažíval nejšťastnější období svého života. V roce 130 n. l. podnikl státnickou cestu do Egypta. Tehdy mu bylo padesát čtyři let a Antinoovi zřejmě osmnáct, když jejich dlouholetý a jistě i pevný vztah přervala tragická událost.

Záhadná smrt na Nilu

Okolnosti smrti Antinoa jsou dodnes nejasné. Jisté je pouze to, že během plavby po Nilu spadl z lodi a utonul. Stalo se to v noci, beze svědků. Nikdo neví, zda šlo o nehodu, nebo politickou vraždu. Spekulovalo se o tom, že vlivní muži kolem císaře byli znepokojeni Hadriánovou až chorobnou závislostí na krásném mladíčkovi, a tak se ho včas zbavili. Objevila se i teorie, že milence svého manžela nechala odstranit sama císařovna. Nejromantičtější verze příběhu vypráví o Antinoově sebeobětování. Císař byl v té době už dlouhý čas nemocný a nikdo ho nedokázal vyléčit. Jakýsi kněz prý chlapci prozradil, že pokud obětuje svůj vlastní život, Hadrián se uzdraví. Nic netušící císař spal ve své kajutě, vzbudila ho až hrozná zpráva o smrti milého. Podle svědků prý poprvé v životě ztratil své sebeovládání a plakal jako žena. 

Žal císaře

Ztráta nejbližšího člověka Hadriána zdrtila. Nechal Antinoa prohlásit bohem a na místě jeho tragického skonu dal vystavět město, které neslo jméno mrtvého. Po celé říši šířil Antinoův kult a nechával tesat jeho sochy. Některé z nich se zachovaly dodnes. Dříve sebejistý, inteligentní císař se ze smrti svého milého už nikdy nevzpamatoval. Chátral na duši i na těle, jeho záhadná nemoc se rychle zhoršovala. Trpěl bolestmi, několikrát se pokusil o sebevraždu, v čemž mu však jeho blízcí vždy dokázali zabránit. Zemřel v šedesáti dvou letech, po velkém utrpení a osamocen mezi lidmi. Snad se se svým Antinoem setkal alespoň po smrti.